Cestování v době koronaviru, aneb jak nás Yukon naučil čekat

Do Kanady přišla krizová opatření přibližně o 3 týdny později, než tomu bylo v ČR. To znamená, že konec března byl pro většinu pracovníků v Banffu zlomový. Až 90% lidí přišlo o práci a z nejvíce turistického města v Rockies, se stalo město duchů. Ztráta zaměstnání se bohužel nevyhnula ani mě. Ovšem bohatá kanadská země velmi rychle přispěchala na pomoc a hned na začátku dubna mi na účtu přistála hezká podpora.

A jelikož nám náš nepřítel virus zkazil veškeré cestovatelské plány na následující 3 měsíce, které měly vést nejen do sousedního USA, přišel náhradní krizový plán. „Pojedeme dobrovolničit na farmu“ shodli jsme se se Zdendou. Už nás nebavilo se jen tak poflakovat po Banffu bez vize a se stále velkými náklady na bydlení a stravu. Dobrovolničení spočívá v tom, že za stravu a ubytování pomáháte lidem s jejich hospodářstvím. Po dlouhém dohadování jsem se shodli, že naše cesta povede co nejdál od lidí – na Yukon. Yukon jsme vybrali i proto, že koncem května tam probíhá sběr hub (smržů). Je to dobrá zkušenost a člověk si může zároveň hezky přivydělat.

Pár dní před odjezdem začalo masivní třídění a prodávání nepotřebných věcí. Cílem bylo nacpat všechny věci do jednoho auta tak, abychom tam mohli po další tři měsíce existovat ve dvou lidech. Naprosto nemožný úkol. Po kompletní čistce nám stejně zbylo 12 párů lyží, 12 párů lyžařských bot a k tomu několik tašek s věcmi, s kterými jsme se nedokázali rozloučit. Tímto děkujeme kamarádům za jejich úschovu.

NAVIDĚNOU BANFFÍČKU

Ve středu 15.dubna jsme konečně opustili Banff a vyrazili jsme na 2.500 km dlouhou cestu směřující na yukonskou farmu nedaleko městečka Whitehorse. Tam na nás už netrpělivě čekala připravená chatka na naši 14ti denní popříjezdovou karanténu. Od začátku jsme byli plně připraveni – tzn: auto plné jídla na 14dní, 20 l vody alespoň na pár dní, oblečení do všech ročních období. Ale jak jsme se přesvědčili posléze, ani tato perfektní připravenost nebyla dostačující.

No nebudu přeskakovat. Cesta z Alberty, přes Britskou Kolumbii až na Yukon probíhala bez problémů. A ačkoli jsou všechny provinční parky, parkoviště a kempy zavřené, podařilo se nám díky aplikacím WikiCamps a iOverlander najít free kempy, kde jsme v klidu mohli přenocovat. Výhodou bylo naprosté soukromí všude, kde jsme zastavili. A ani ohýnek nechyběl. Což byl super nápad, protože se člověk alespoň trochu zahřál, než vlezl do ledových spacáků. Cestou jsme měli jeden úkol od našich farmářů a to vyzvednou 5kg slaniny a dovézt ji na Yukon. A jak to se slaninou dopadlo? Věřte nebo ne, lépe, než s námi …

KDO SI POČKÁ, TEN SE (NE)DOČKÁ

V pátek 17.dubna jsme dojeli pár kilometrů před první yukonské městečko Watson Lake, kde nás zastavila policejní hlídka s nutností provést COVID kontrolu. Sebejistě jsme jim vyklopili odkud jsme, kam jedeme, co tam budeme dělat, naši plánovanou karanténu… prostě jsme jim odvyprávěli skoro celý náš život. Bohužel jejich reakce byla naprosto šokující: „Je nám to moc líto, ale 4 hodiny před Vaším příjezdem vláda zpřísnila pravidla vstupu na Yukon a pokud máte stále zájem se dostat za hranice, musíte vyplnit tento formulář popisující vaší situaci a odeslat ho emailem na posouzení.“ To jsme samozřejmě obratem udělali. Na otázku, jak dlouho budeme čekat na rozhodnutí nám bylo odpovězeno, že 12h max 24h. Ale na výrazu z tváře policisti bylo vidět, že hodně střílí od boku. No nic, rozhodli jsme se počkat. Přece jsme nejeli 2.000km zbytečně. Našli jsme si moc hezké místečko na přespaní v lese, nedaleko hranic. Záchod samozřejmě představoval nedaleký strom. Rozložili jsme kuchyňku, nacpali pupky, provedli večerní hygienu a hurá do vymrzlých spacáků s vidinou, že zítra už budeme v teple na naší farmičce.

Ráno nás probudilo sluníčko, dali jsme si výbornou snídani. Snídaně máme fakt vychytaný – vajíčka na hniličku s avokádovým toastem, sýrem a čerstvým ovocem. A vyrazili jsme zpět na hranici s očekáváním, že rozhodnutí přijde a nebo už přišlo. To jsme ovšem nemohli vědět, protože mobilní signál chytal jen Zdenda a to jen na jednom místě na hranicích. Po příjezdu na hranice k nám přišla policistka z předešlého dne s informací, že neví nic víc, než jen to, že máme čekat, až nám přijde z vlády mail. Tak jsme seděli a čekali v autě. Po 5ti hodinách čekání, jsme se rozhodli jet zpět na naše místo a přenocovat znovu tam. Všude kolem byl ještě sníh a teplota vzduchu se k večeru pohybovala pod nulou. Každý večer jsme usínala se slovy: „ Dneska moje nohy už ani zimou necítím“ A naštěstí každé ráno jsem se probudila. A bez omrzlin. Díky bohu za můj mega teplý spacák.

No abych to naše čekání, alespoň pro Vás čtenáře, zkrátila. Lidi my tam čekali 168hpodin = 7dnů= týden!!!!!! Můj nejdelší týden v životě. Každý den jsme vstávali s vidinou, že už přejedeme tu tak blízkou a zároveň nedosažitelnou hranici a vše bude ok. Nebylo. První tři dny s námi z vlády nekomunikoval nikdo. Poté už alespoň občas někdo odepsal. Ale zcela neurčitě a naše maily si na vládě přeposílali, jak horkej brambor. Čekání jsme si první dny zpříjemňovali čtením knížky, vařením, zašíváním děravých věcí, hraním na kytaru, učením uzlů, cvičením, procházkou a sbíráním odpadků. Na procházce nesměl chybět bearspray, který jsme měli hlavně z důvodu výskytu vlků, na které nás upozorňoval místní šerif. A co jsme dělali poslední dny? To už bylo čiré zoufalství. Pár slz, bez nálady a energie, stále v očekávání jednoho mailu. Zmohla jsem se tak maximálně na vyřezávání klacíku, tupé zírání nebo shlédnutí pár dílů Big Bang Theory.

Díky bohu za jídlo, které jsme měli připraveno na celých 14dní, takže co se týká stravy, tak to jsme nestrádali. Horší to bylo s vodou. Naše zásoby došly po pár dnech a to i přesto, že místo sprchy probíhalo koupání ve sněhu. Vodu nám naštěstí v půlce našeho pobytu doplnili šerifové na stanici. Huráá naše životy byly alespoň z části zachráněny.

Náš šestý den byl plný emocí. Kanadská holčina, která přijela na hranice o 3 dny později a byla v naprosto stejné situaci, jako my, dostala mail po 3dnech s vyjádřením YES, můžete odjet na svoji farmu. Ale co my? Přijeli jsme o 3 dny dříve a vyjádření stále žádné. Nikdo opět nekomunikuje. Můžu Vám říct, že takovej pocit beznaděje jsme nikdy nezažila.

Sedmý den kolem poledne konečně přišel mail, ve kterém stálo, Vaše žádost byla ZAMÍTNUTA 

I přes všechnu naší snahu slušně komunikovat se všemi zúčastněnými. I přes naši připravenost. I přes to, že jsme již 7 dnů strávili v naprosté izolaci na hranicích a následnou izolaci jsme měli zajištěnou. I přes lehký lobbing našich farmářů na vládě. Nic z toho místní nepřesvědčilo. Je to proto, že jsme cizinci? To už se nikdy nedozvíme.

Ale viděla jsem svoji první polární záři v životě, stáda bizonů pár kroků ode mě, medvědy, losi a zažila týden absolutního digitálního detoxu …. a byla to fakt nádhera.

A kde skončila slanina? Celý týden se o ni Zdenda staral, jako o vlastní. Zakopával do sněhu, chránil před zvěří a vymýšlel nejlepší varianty úschovy. V den odjezdu jsme slaninu nechali místním šerifům a nakonec byla vyzvednuta a odvezena rodinným přítelem na yukonskou farmu. Když né my, tak alespoň slanina.

NEČEKANÝ „HEPÁČ“

A věřte, že i ten náš příběh má šťastný konec. Po 14ti dnech v kanadské divočině jsme se ocitli v civilizaci. Strávili jsme jednu noc v hostelu, smyli z těl a vlasů zažranou špínu, vyprali oblečení, připojili se na signál, ozvali se domů a odměnili žaludky hromadou sushi. A nakonec jsme začali hledat farmy v Britské Kolumbii, kde by mohla naše cesta, pro následujících pár dnů/týdnů, konečně skončit.