Člověk se nestihne ani pořádně rozkoukat a druhý týden mává někde v dálce svoji ručičkou na rozloučenou. Druhý týden poznání nového života v Kanadě. A hlavně druhý týden poznání sama sebe. Jsem plná pocitů, zážitků a věřte, že nejradši bych to chtěla sdílet s Vámi. S mýma nejbližšíma. To ale bohužel nejde, tak to vezmu radši všechno postupně. Ať Vás o něco neošidím.
Bez práce nejsou koláče
Táák paní inženýrka z Prahy, pracuje jako hosteska v malebném hotýlku v Banffu. Pozitivum shledávám v mladém dvacetiletém chlapci, který mě zaučuje. Ovšem jeho otázka, co tam dělám po dostudování university a ve svých letech, mě maličko zaskočila. Ale mám pocit, že jsem na správném místě. Čistá hlava, jen má osoba, která usadí hosty mnoucí si oči od ospalků. Přiznávám, že nejsou sami, kdo si mnou oči. Protože vstávání kolem 5té hodiny, je pro mě celkem dost smmrrrt. Ovšem chodím už po obědě domu a kdo by nechtěl mít celé odpoledne off. No já vlastně asi ne, když si sháním další práci na odpolední směny. Ale o tom zase někdy příště, až si nějakou odpoledku najdu. Takže kromě toho ranního budíčku, bolestivých zad ze stání na jednou místě a hladovění (protože není chvilka, kdy by člověk mohl něco pojíst ), mě ta práce baví. Je fajn, že i když člověk zrovna nemá náladu usmívat se na hosty, tak prostě musí. A ona ta dobrá nálada, s věnovaným a následně obdrženým úsměvem, tak nějak přijde sama.
Nejsilnější zážitek
Hned první týden jsem se seznámila s holčinou, která zcestovala půlku světa. A díky bohu, má auto. Ještě ke všemu auto, které bez problému jezdí. Náš druhý společný výlet směřoval na Lake O´Hara. A byl to zážitek. To, že fotky vypadají nádherně je jedna věc. Ale ten pocit, být tam. Vidět to na vlastní oči. Cítit tu energii. Ten klid. Necelou hodinu jsem bezmyšlenkovitě s otevřenou pusou seděla a hleděla všude kolem. Tohle vážně zažívám? Není to sen? A nebyl. To, že jsem v kruté realitě, jsem pocítila po 30km v nohách. Moje kyčle začaly vyhrožovat odchodem do penze a nebýt to poslední 3 km k autu, tak se k mým kyčlím přidám. A možná to vezmu daleko rychleji. Rovnou do hrobu. Byla to fakt fuška. Ale stálo to za to. Díky tomu, že je to tak nepřístupné místo, kam jezdí jenom 2 autobusy denně, které jsou rok dopředu vybookované, je Lake O´Hara rájem na zemi. Za celý den tam nepotkáte skoro ani živáčka.
Je léto a já všechno…
Všichni místňáci říkají: „Užívej léta dokud je. Zima je sááákra dlouhá.“ Tak jsem si obratem bookovala paddleboard s tour guidem po Vermilion lakes. No nebýt této věty „Tours are weather dependant, however do operate in light rain“ v papírovejch instrukcích, tak sedím doma na zadku. Ale „light rain is not so bad.“ Tak jsem vyjela na svém kole za lehkého deště k přístavišti. Bohužel se během cesty z lehkého deštíku stal lijavec, ale to nikoho neodradilo od vyjížďky na Bow River. No kdybych viděla alespoň na 10 metrů, mohla to být fakt krásná projížďka. Takhle jsem se jen brutálně pomstila svým nožkám, které semnou díky obrovské zimě chvíli nekomunikovaly. Ale krize zažehnána. Po horké vaně už fungujeme zase jako kámošky.
Je neděle 19h a já příjemně unavena po práci, sedím u řeky a píšu tenhle článek. Zaklapávám sešit a jedu si nakoupit svačinku na zítřejší hike na Mount Rundle. Čekají mě dva dny volna, tak je musím naplno využít. Je přeci to krátké léto a předpověď hlásí konečně slunečno. ????
Vaše Katy <3
