Měsíc číslo DVA

Dva. Už jsou to dva měsíce v Kanadě. Dva měsíce, kdy se mi svět obrátil vzhůru nohama. Utíká to tak strašně rychle. Nestíhám spousty věcí, které bych chtěla. A přitom mám pocit, že toho dělám tolik. Potřebovala bych, aby den měl minimálně 48 hodin. Jednou z věcí, kterou opravdu nestíhám, je psaní článků. Před odletem jsem si plánovala, že 2-3 články za měsíc zvládnu napsat. A co se aktuálně děje? Mám problém dokopat se k jednomu. No je to fakt děs. Ale teď Vám přiblížím, proč je u mě volný čas, tak cenným drahokamem.

Z UKLIZEČKY SERVÍRKOU

Na tom, že mám dvě práce se stále nic nemění. Vzhledem k tomu, že s prvním zářím skončila v Banffu hlavní sezóna, odráží se to i na počtu turistů. A menší počet turistů = méně práce. Takže teď jsem opravdu ráda, že mám práce dvě. Protože představa, že mám pouze jednu práci, kde mě z nenadání posílají domů už po 5 hodinách, je fakt děsivá. To bych neměla ani na chleba s máslem. Největší posun se odehrál minulý týden, kdy jsem složila zkoušku na servírku ve špageterce. Hurááá. Tímto končí má práce uklízečky a nosičky nádobí. Horší je, že tím končí i posilování celého těla. Takže návštěva místního fitka mě nemine. No a aby toho nebylo málo, posun se odehraje i v Moose hotelu, kde dělám hostesku. Byla mi nabídnuta pozice servírky a já ji samozřejmě i tady přijala. Takže ze mě bude taková double servírka. Jsem fakt neuvěřitelně šťastná, že to šlo tak rychle. Popravdě je to vážně velký rozdíl a to nejen v pracovní náplni, ale i po finanční stránce.

A co jsem stihla ve svém volném čase, když jsem zrovna nemakala v práci?

SKYLINE TRAIL

Na začátku měsíce jsem měla s Lukášem naplánovaný 3denní trip směr Jasper, na jeden z nejpopulárnějších hiků Skyline Trail. Byla jsem vážně ráda, že se mi naskytla možnost na tento trail jet. Jelikož je díky velké popularitě vybookovaný, více jak půl roku dopředu. Vzhledem k tomu, že Lukáš ještě v té době nevlastnil auto, nezbývalo nám nic jiného, než si auto půjčit. Vyráželi jsme hned po mé ranní směně a měli celkem na spěch. Čekal nás ještě krátký hike a přiblížení se k Jasperu. Hike na Mount Jimmy Simpson Junior (2731m) byl velice krátký, ale zato sakra vydatný. Samozřejmě jsme sešli několikrát z trailu, takže jeho obtížnost se ještě trojnásobila. Ale výšlap se vyplatil, bylo to zase neuvěřitelný. Následovalo přenocování v autě a ranní přesun autem na místo, kde Skyline trail končí. Jelikož je tento hike one way, museli jsem se z konce přesunout na začátek trailu. A jak jinak, než stopem. Trvalo pár minut, než nám zastavil velice milý, postarší pár amerických turistů. A tak jsme se dostali na místo, kde to všechno začalo – MALIGNE LAKE.

A víte co hlavně začalo? Začalo pršet. A bohužel nepřestalo. Prvních 5 km jsem si říkala, jaká je to pohodička. Dalších 5km už jsem byla trochu nervózní, jelikož mé boty, které měly zvládnout ještě dalších 40km, byly úplně mokré. No a ten zbytek cesty do kempu? To už jsem se jen těšila na pivo, které jsme si dávali, jako odměnu po každých 5ti km. To byla ta jediná světlá chvilka dne. Po 25 km jsme došli do kempu a hádejte co? Přestalo pršet. Ovšem boty mi do rána neuschly. Takže přišla metoda igelitových pytlíků, do kterých jsem si zabalila své ochozené nožky z předchozího dne a šup s nimi do promočených bot. Naštěstí druhý den vyšlo počasí nádherně. A díky úchvatné přírodě jsem na své promočené nohy, úplně zapomněla. Nožky se připomněly až posledních 5 km, kde jsem mlela vážně z posledního.